Kevin Love se nedávno stal tváří NBA, která má šířit osvětu o psychickém zdraví a hráčů a proto jsem se rozhodl jeho příběh přepsat. Kevin článek napsal pro server The Players Tribune, ale mám za to, že zde možná někdo ocení překlad. Tentokrát půjde basketbal trochu stranou. Článek je psán perspektivou samotnou hvězdou Cavaliers, proto používám první osobu.

Přesně 5.listopadu 2017 po dvou čtvrtinách zápasu proti Hawks jsem měl záchvat paniky. Přišlo to naprosto nečekaně. Nikdy jsem žádný neměl a ani jsem nevěděl, zda je něco takového reálné. Ale bylo to skutečné - stejně jako zlomená ruka nebo zvrtnutý kotník. Od toho dne se změnilo vše, co jsem si dosud myslel o psychice.

Nikdy jsem nebyl příliš sdílná osoba. V září 2017 jsem měl 29. narozeniny a po celých 29 let jsem nerad sdílel věci ze svého osobního života. Rád jsem mluvil o basketbalu, což bylo pro mě přirozené, ale mluvit o osobních věcech ne. Zpětně vidím, že kdybych měl někoho, komu bych se mohl svěřit, tak by mi to pomohlo. Já se ale nesvěřoval nikomu - ne rodině, ne přátelům, ani veřejnosti. Dnes cítím, že bych se měl svěřit. O svém záchvatu paniky a o tom, co přišlo poté.

Pokud trpíte tiše jako dříve já, rozumíte mi. Chci se svěřit kvůli sobě, ale hlavně kvůli tomu, že o psychickém zdraví se nemluví a už vůbec ne mezi chlapci a muži. Sám to vím. Když jsem vyrůstal, všichni se mě snažili naučit, co to je “být chlap”. Je to jako herní plán: Buď silný. Nemluv o svých pocitech. Zvládni to sám. Takže 29 let jsem se řídil tímhle herním plánem. Neřeknu vám asi nic nového, ale tyhle “hodnoty” o tom, jak muži mají být tvrdí jsou tak obyčejné a jsou všude... a zároveň jsou neviditelné, obklopují nás jako vzduch či voda. Určitým způsobem jsou podobné jako deprese či úzkost.

Takže 29 let jsem o psychických problémech přemýšlel jako o něčem mě vzdáleném. Věděl jsem, že jsou lidé, kteří se otevřeli a sdíleli své zkušenosti, ale pro mne jako profesionálního sportovce něco takového bylo vzdálené. Nebylo to pro mě. Než přišel ten záchvat.

Bylo to během zápasu. Hráli jsme doma proti Atlantě - 10. zápas sezóny a měla se stát pohroma. Sešla se kombinace několika věcí, měl jsem problémy v rodině a moc jsem nespal, navíc na palubovce se nám nedařilo a přes očekávání veřejnosti byla naše bilance jen 4 výhry a 5 porážek - vše se na mne sypalo. Že něco není v pořádku jsem věděl od úvodu zápasu. Nemohl jsem nabrat dech a nedařilo se mi, za 15 minut první půlky zápasu jsem dal jen jeden koš a dva trestné hody.

Vše začalo ve třetí čtvrtině, když si trenér Lue vzal oddechový čas. Sedl jsem si na lavičku, ale srdce mi bušilo strašně rychle a nemohl jsem popadnout dech. Těžko se to popisuje, ale bylo to, jakoby se mi mozek snažil dostat z hlavy, vzduch se mi zdál hustý a těžký. Asistent trenéra říkal něco o obraně, přikývl jsem, ale nevnímal, v tu chvíli jsem se již cítil vystrašený. Najednou jsem cítil, že nemohu zpátky na palubovku, prostě to nešlo.

Trenér za mnou přišel, viděl, že nejsem ok, já jen řekl něco jako: „Hned budu zpět,“ a utekl jsem do šatny. V šatně jsem předstíral, že něco hledám, ale snažil jsem se jen uklidnit, doufal jsem, že se mi srdce uklidní, ale tělo mi říkalo jen, umřeš. Skončil jsem vleže na podlaze a snažil se popadnout dech. Pak si toho moc nepamatuji, někdo mne dostal na kliniku, udělali testy, ale vše se zdálo být ok. Když jsem opustil nemocnici pomyslel jsem si: „Co se to sakra stalo?“

Další zápas o dva dny později byl super, vyhráli jsme, nastřílel jsem 32 bodů a cítil jsem se líp. Ale v koutu duše jsem byl především rád, že kromě pár lidí z vedení nikdo nezjistil, co se mi v zápase s Atlantou stalo. Uběhlo pár dalších dnů a na palubovce bylo vše ok, ale stále mne cosi tížilo.

Proč jsem se tak bál, že se to lidé dozví?

To byl důležitý moment. Myslel jsem, že nejtěžší moment byl záchvat samotný, ale ne. Teď jsem přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo a hlavně - proč o tom nechci mluvit. Říkejte tomu stigma, strach, nejistota - jakkoliv chcete - ale najednou více než o svých vnitřních pocitech a potížích jsem přemýšlel nad tím, jak je těžké o nich mluvit. Nechtěl jsem aby mě lidé nebo spoluhráči vnímali jinak a tak jsem se vrátil k “hernímu plánu”, se kterým jsem vyrůstal.

Jakkoliv jsem se cítil zmatený, věděl jsem, že s tím musím něco udělat abych se mohl posunout dál. Nemohl jsem ten panický záchvat pohřbít a nechat být, mohlo by se to v budoucnu zhoršit. Tím jsem si byl jistý. Udělal jsem jednu malou věc ze které se nakonec stala velká věc. Cavs mi našli terapeuta a sjednali mi schůzku. Jsem ten poslední, kdo by někdy šel za terapeutem. Dokonce když se mne před třemi lety zeptal kamarád, proč hráči nechodí za terapeuty smál jsem se. Myslel jsem si, že mě nikdy nic nepřinutí za ním jít.

Ani v týmu se o mentálních problémech nikdy nemluvilo. Nechtěl jsem být jediný, kdo jde za terapeutem, nechtěl jsem vypadat slabý. Nemyslel jsem si, že něco takového potřebuji, držel jsem se “plánu” - vyřeš si to sám, jako ostatní. Je to zvláštní. V NBA máte okolo specialisty, aby vám ulehčili život - hlavního trenéra, asistenty, nutriční specialisty. Ale nikdo z nich mi nemohl dát pomoc, jakou jsem potřeboval, když jsem ležel na podlaze a snažil se popadnout dech.

Na schůzi s terapeutem jsem šel se skepticismem, ale překvapil mě. Především protože jsme se nebavili o basketu. Ihned pochopil, že mě k němu nedostal basketbal, což bylo uvolňující. Místo toho jsme se bavili o široké škále jiných věcí a já si uvědomil kolik potíží přichází z míst odkud byste to nečekali, dokud se na to pořádně nepodíváte. Je lehké předpokládat, že znáte sami sebe, ale jakmile nahlédnete pod povrch, budete sami překvapeni.

Od té doby jsem se s terapeutem setkával vždy, když jsem byl ve městě. Na průlom jsme narazili v prosinci, když jsme se bavili o mé babičce Carol. Byla to skvělá žena, měla mě moc ráda, když jsem byl malý moc rád jsem u ní trávil čas, když jsem pak hrál v NBA občas jsme si volali. Když jsem hrál v Minnesotě chtěla za mnou přijet, ale pár dní před příjezdem umřela. Důležité, ale je to, že jsem o tom s nikým nemluvil. A důvod proč vám o ni říkám není, že mi stále moc chybí, ale jak velká úleva byla, že jsem si o tom s terapeutem promluvil. Zažil jsem sílu toho, jak se vám uleví když něco někomu řeknete nahlas. Není to jednoduché, je to plné bolesti a není to vždy příjemné, tím, že o věcech budete mluvit se jich nezbavíte, ale možná vám to pomůže je lépe pochopit.

Tím neříkám všem, běžte za terapeutem. Největší lekcí nebyla samotná sezení, ale uznat fakt, že potřebuji pomoc. Jeden z důvodů, proč jsem tohle chtěl napsat bylo přiznání DeMara DeRozana, že trpěl depresemi. Hrál jsem proti němu roky a o ničem takovém jsem nevěděl. Chodíme okolo sebe se svými zkušenostmi a problémy, ale bojujeme s nimi sami. Neříkám, že byste měli vyprávět svá největší tajemství všem, ale měli bychom usilovat o lepší prostředí pro debatu o mentálních problémech. Jen tím, že DeMar sdílel svou zkušenost jsem měl odvahu je sdílet také a třeba tohle také někoho inspiruje sdílet svou zkušenost a v tomhle leží naděje.

Stále jsem vše nevyřešil. I ve svém věku 29 let se stále snažím pořádně poznat sám sebe. Snažím se být milý na lidi v okolí, snažím se čelit nepříjemným věcem ve svém životě, ale také si užívat dobré věci. Prožívám vše, dobré i zlé.

Chci skončit něčím, na co myslím hodně poslední dobou. Každý prožívá něco, co nevidíme.

Mentální zdraví je neviditelné, ale v určitém bodu našeho života se nás dotkne všech. Není jen záležitostí nás sportovců, ale každého. Všichni si s sebou neseme věci, které nás bolí - a budou bolet, pokud je necháme pohřbené uvnitř. Nemluvit o nich nám brání poznat sami sebe a okrádá nás o šanci pomoci lidem, kteří to potřebují. Pokud tohle čtete a máte těžké časy, chci vám připomenout, že nejste divní nebo jiní protože sdílíte, čím procházíte.

Právě naopak. Může to být to nejdůležitější co uděláte, jako to bylo pro mě.

Kevin Love